HISTORIE
HISTORIE ALJAŠSKÉHO MALAMUTA Jedno z nejstarších severských plemen saňových psů. Tito mohutní pracovní psi pocházejí ze severní části západní polokoule, kde je chovaly kmeny Inuitů (Eskymáků). Psi původně sloužili k tahu těžkých saní na velké vzdálenosti a to v mimořádně tvrdých zimních podmínkách. Jméno plemena je podle významné skupiny Inuitů, kteří se jmenovali Mahlamiutové nebo Mahlemutové. Tento kmen se usadil na severozápadě Aljašky a byl zcela závislý na svých psech, bez nichž by nepřežil. Psi dopravovali potravu a jiné zboží, nosili břemena a v létě tahali vleky. Vývoj saní přispěl k důležitosti malamutů. Psi zajišťovali maso ve vzdálenějších lokalitách od táborů Inuitů. Inuité museli kvůli své obživě putovat krutým počasím skrz naskrz Aljaškou, která byla svého času nejnepříznivější oblastí. Kruté mrazy a trvalá sněhová pokrývka, dodaly aljašskému malamutovi mimořádnou hodnotu. Vytrvalost, síla, snášenlivá a poslušná povaha mlamuta či vlohy k tahu byly pro Inuity neocenitelné. Nezřídka pomáhal při lovu ledních medvědů, losů, vlků a mrožů. Kombinací vlčího vzhledu a pracovních schopností spolu se schopnostmi zabít i velké dravce si vysloužil přezdívku „vlčí pes“. Zmínky jsou i o tom, že psi pomáhali Inuitům hledat dýchací otvory v ledu, které si trvale udržují tuleni vykusováním. Aljašský malamut je příbuzný s dalšími severskými plemeny, jako jsou sibiřský hasky, samojed, grónský pes či labradorský husky. Cení se u nich lehkost snášet drsné severské podmínky a skromnost při výběru potravy. Dřívější rozmanitost drsného počasí způsobila, že srst těchto psů měla rozdílnou délku, strukturu a také délka hlavy, čenichu, nohou a jiného se často lišila u psů blízce příbuzných. Zuby malamutů se v minulosti vytrhávaly nebo opilovávaly, aby psi nežvýkali své postroje ve snaze se osvobodit. Tato úprava nejen zabránila okusování postrojů, ale také umožnila snížení nebezpečí poranění v případě, že se psi ve smečce mezi sebou porvali. Zatímco Inuité odchovali aljašského malamuta, na Sibiři se současně vyvíjelo plemeno sibiřský hasky. Je menší, útlejší, rychlejší a obdivováno je pro své modré oči. Aljašští malamutové dosáhli velké obliby v mnoha státech (v Kanadě, Belgii, Francii, Nizozemsku, Itálii – hodnocení zejména pracovní schopnosti). Psi se chovají výhradně jako pracovní plemeno a exceluje při mnoha soutěžích i závodech. Malamuti se uplatňují nejen při saňovém sportu, ale i v pullingu, mushingu, skijorkingu, caniscrosu aj. Toto plemeno často používala americká armáda k dopravě zbraní a munice v neschůdném terénu, zejména v druhé světové válce. V této době sloužili malamuti také jako hlídači a záchranáři. Jsou rychlejší a mnohem pohyblivější než bernardýni a mnohem lépe snášejí neobyčejně nízké teploty. Největšího ocenění se malamuti dočkali v roce 1925. Byla podána žádost na aljašské malamuty z městečka Nome o rychlý převoz séra proti záškrtu v době, kdy vypukla epidemie a hrozila smrt několika tisícům lidí. Sérum mělo být přepraveno na trase dlouhé (sibiřský hasky TOGO – vůdčí pes, vedl Leonardo Seppala Aljašský malamut BALTO – vůdčí pes, vedl Gunnar Kassen) Socha Balta stojí v Central Parku v New Yorku na počest všech psů a psovodů, kteří nelehký úkol zvládli)
Čerpáno z literatury: Aljašský malamut, Thomas Stockman, r. 2OO3, Fortuna Print